Na ráno jsme si domluvili snídani – polévku u pasáčků. Je to hodně kvalitní a výborný vývar. Pak už nezbývá, než se rozloučit a vydat se na cestu. Ještě se chvíli kocháme stády lam, kterých je tu nepočítaně. Kolem těchto krásných zvířat projdeme na druhou stranu údolí a pak začneme v serpentinách stoupat vzhůru. Závěrečný traverz nás dovede do prvního sedla. Po sestupu dolů není cesta úplně jasná a tak to dopadne dle očekávání. Brodíme se v mokřadu, nadáváme. Nakonec ale na cestu přece jen narazíme.
Sestup dolů je dlouhý. Když konečně dorazíme do vesnice Tayacolpa, oddechneme si, že už nemusíme nikam šlapat a svezeme se kolektivem do Pomamby. Ale ouba. Mylně jsme si mysleli, že kolektivo už jezdí odsud. Ale chyba lávky. Do této vesnice žádné auto nemá šanci dojet, protože tu žádná cesta není. Musíme znovu vystoupat nahoru nad vesnici a dojít po něčem, co možná v budoucnu bude cesta, do Conopy.
Potkáváme starou bezzubou Peruánku, která loudí karamelky. Nějak nám není jasné, jak je bude kousat J Ukazuje nám zkratku, jak seběhnout na kolektivo. Je to docela šílená zkratka – sešup jak blázen docela prudkým svahem.
Kolektivo tam je. Domluvíme cenu solů za cestu do Pomamby a pak už frčíme do města. Ve městě nám vyčuraný taxikář ukazuje 180 solů. Chvíli se s ním Zdenda hádá, ale nakonec mu dá solů navíc. Těch 180 rozhodně nedostane. My zamíříme na náměstí nejprve na pivo a pak si jdeme hledat ubytování.
Ještě než vtrhneme do víru velkoměsta, koupíme si na ráno jízdenku na autobus do Huarazu. Pak už nasáváme jihoamerickou atmosféru. Snad všichni, co jsou na náměstí, jsou opilí. Mají hned dva důvody – volbu prezidenta a vítězství, tuším že nad Brazilíí, ve fotbale.
Ochotnáme kuře, s hranolkama, pivo a místní specialitu – něco rumově kokosového. Fuj.