Tak jsme zpět v civilizaci. Když jsme doma hledali, kam se v Peru vydáme na aklimatizaci, narazili jsme na spoustu různě náročných možností. U Alpamayo treku bylo psáno, že je to jeden z nejtěžších, turistů na něj chodí málo,místní tam taky nežijí a není tam telefonní signál. V případě jakéhokoliv problémů, je těžké se dostat odsud pryč. Vždy je potřeba projít přes sedla, která mají skoro 4900 m. A to nemluvím o tom, že i aklimatizace se nesmí podcenit...Lenka už druhý den spí...  

Bilance Alpamayo treku: Délka 7 dni, ujito cca 100 km, nastoupá no cca 4000 m, přechod přes 5 sedel, ztracený a vyčerpaný Polák... asi jsme pro něj byli malý zázrak. Dali jsme mu trochu jídla, i když sami jsme byli v minuse, horký čaj, suché ponožky, půjčili péřovky, karimatku a na pár hodin bezpečí stanu. Chudák byl půl hodiny před tmou zmrzlý, mokrý a zcela vyčerpán. Nemohl ani chodit. Šel se skupinou nosičů a oslů a ti se mu ztratili. Neměl  sebou proto nic. Šel na lehko.Dojít do civilizace znamenalo min. dva dny celodenního pochodu s přechodem vysokých sedel. Od třetího dne na antibiotikách......paradoxně to ale podle saturace vypadá, že nejlépe aklimatizovaná je právě Markéta... ale krása. Hory, koně, lamy...

Hned druhý den se spí ve výšce přes 4600 m a pak se překračují sedla, která mají přes 4800 m. Je to krasný trek, viděli jsme Alpamayo v celé své kráse, nádherné Nevado Santa Cruz a vůbec. Černé Cordillery jsou nádherné.